Martin's Blog

03/13/2011 | Posted by Martin Breth

Jak mi mohlo vypadnout, že jsem ještě nedokončil všechny články z listopadu 2010!  Takže tentokrát jen pár řádků o mém prvním díkůvzdání

Díkůvzdání, v originále tedy Thanksgiving, se slaví v Americe (USA) tradičně každý rok čtvrtý čtvrtek v listopadu. Kanaďani to mají trochu posunuté a slaví tento den už někdy na začátku října.

Pokud si dobře vzpomínám, tak v historii šlo o to, že to bylo snad poprvé, co spolu domorodí obyvatelé Ameriky (indiáni) s novými osadníky z Evropy spolupracovali a podělili se o své zásoby. Určitě to bude mít trochu hlubší význam, ale bohužel nejsem specialista na historii a tohle jde mimo mě. Pokud by vás to zajímalo víc, tak se podívejte na anglickou Wiki – na české toho zrovna moc není.

V dnešní době nejde ale jenom o jídlo, i když to je velice hojně zastoupeno  Jde tak trochu o naši podobu Vánoc. Při Díkůvzdání jde hlavně o to, aby se spolu sešli lidé, kteří k sobě mají blízko. Přitom nemusí jít zrovna o rodinu, ale většinou právě o rodinu jde. S tím úzce souvisí to, že právě tento den se v US nejvíce létá (každý to chce stihnou domů na večeři

Tyhle věci jsou pro nás, Čechy, těžko představitelný.. Nebo pro ty, kteří tady nebyli. Z mého pohledu právě teď je život tady výhradně o tom si najít zajímavou práci – hlavně mít v hlavě, že na místě nezáleží. Takže je normální se za prací přestěhovat třeba z New Yorku do Californie.. Pro porovnání je to asi jako z Irska na východní Slovensko.. Nebo spíš naopak

Takže Díkůvzdání je hlavně o tom se dostat na prodloužený víkend domů nebo alespoň mít hezkou (a bohatou) večeři / hostinu s přáteli.

Ok, tak to byl krátký úvod. A teď se konečně mrkneme, jak probíhalo moje první opravdové Thanksgiving

Od Kristininné maminky jsme věděli, že se sejde docela velká část rodiny (z mého pohledu). A dokonce byl pozván i jeden chlapík z Pakistánu – kterého tedy pozval Kristinin strýc, Jim.

Já jsem už několik týdnů předem slíbil, že udělám náš, ehm, tradiční smažený sýr Tak se na to ostatní docela těšili. Ještě než jsme vyrazili do Chestertonu, tak jsem se jen narychlo stavil v obchodě. V chladícím boxu leželo asi osm druhů, tak jsem šáhl po „block cheese„, který vzhledově i tvrdostí trochu připomíná náš český eidam. Bydlím tady už skoro půl roku, ale ani jeden z těch sýrů prostě není eidam.. Nikdy na tebe nezapomenu, eidame!

Mimochodem, teď mi došlo, že během několika dní překonám necelý půlrok, co jsem byl v Irsku – wow..

Do Chestertonu jsme dorazili jako první, takže jsme se vrhli do prostírání stolu a dokonce Kristinina maminka vytáhla takové ty ozdobné věci, co se dávají na spodek skleniček od vína – což jsem byl překvapený, že vůbec mají, protože nejsou moc na pití alkoholu. Já jsem si dopředu připravil sýr na smažení a Kristinin táta začal pomalu připravovat krocana.

Po několika hodinách dorazili ostatní lidé a já jsem začal smažit sýr – udělali jsme z toho jen takový předkrm. Sice se mi to moc nepovedlo, protože ten sýr se začal roztékat dřív než měl, ale i tak to bylo docela dobré Snad. A potom jsme se přesunuli všichni ke stolu, začly kolem nás kroužit mísy s jídlem a nakonec byla pronesena modlitba. A začalo se jíst  Asi nejtypičtější je, že je na stole krocan s nádivkou (my měli naši vegetariánskou zvlášť , bramborová kaše, kukuřice a někdy i sladké brambory. Samozřejmě je tam ještě spousta dalších věcí, které ale nejsou tak důležité

Na fotkách nahoře vidíte všechny u hlavního stolu a Kristinin brácha Matt seděl se svojí přítelkyní Shlebi (dnes už bohužel bývalou) u dětského stolu – protože jsou nejmladší

A protože jsme byli všichni přejední, tak jsme se přesunuli do obyváku, kde jsme se dívali na Někdo to rád horké a teprve až v půlce filmu jsme si dali dezert  K Díkůvzdání patří tradičně dýňový koláč. Ještě jsem ho neměl, tak jsem ho musel ochutnat. A protože Kristiny rodiče často nakupují v Coscu, což je obrovský obchod s množstevníma slevama, tak ten koláč byl obří (jenom o trochu větší než pizza z Galery). Doufám, že moc nepřeháním

Kristin a já jsme byli další den pozvaní na další Díkůvzdání s jejími kamarády z Chestertonu – což dělají tradičně každý rok, protože každý má doma spoustu zbytků z předešlého dne, tak každý přinese něco a je z toho kupa jídla pro všechny. A později jsme odjeli zpět do Chicaga, kde jsme byli znovu pozváni na třetí Díkuvzdání, tentokrát s přáteli z Chicaga. Z těhle dvou akcí nemám žádné fotky, ale bylo to prakticky stejné – kupa jídla a skvělí lidé

Takže místo toho to slavit jednou, tak jsme tenhle svátek slavili rovnou třikrát  A mimochodem ano, musel jsem se potom na několik dní přestat přejídat, abych se zase vrátil do svých původních rozměrů )

Zítra jen krátce o Černém pátku  Ahoj