Martin's Blog

01/30/2011 | Posted by Martin Breth

Už někdy v září 2010 mi Kristin říkala o zpěvákovi Sufjan Stevens, který se měl během několika měsíců objevit v Chicagu. Jeho hudba je zajímavá tím, že si doslova hraje se zvuky. A jeho první album vzniklo tak, že postupně zahrál na několik nástrojů a potom je postupně pomocí počítače poskládal dohromady.

Je známý hlavně tady v okolí – poblíž jezera (ve státech Michigan, Indiana, Illinois atd). Chicago si ho hodně oblíbilo, když vydal song právě se jménem města (viz Youtube níže). Takže naneštěstí lístky byly během chvíle vyprodané. Takže jsme se rozhodli se na něj jet podívat až do Indianapolis (což je tři a půl hodiny jižně od Chicaga). Několik dní předem jsme zamluvili hotel (trvalo mi skoro půlden najít levný hotel, na který si lidi na internetu jen minimálně stěžovali) a odpoledne po mé brigádě a Kristininé škole jsme vyrazili

Přikládám moje dvě nejoblíbenější písničky z jeho tvorby. Dejte mi vědět, jak moc se vám to (ne)líbí.

Do hotelu jsme dorazili v podvečer, několik hodin před začátkem koncertu. Rozhodli jsme se jet rovnou do centra, kde jsme našli překrásně osvětlený památník na počest padlých obyvatel Indiany z několika amerických válek (informace v rychlosti čerpám z Wikipedie.. A někdy spěchám, tak se moc omlouvám za chyby. Když nějakou najdete, tak budu rád, když mě na to upozorníte).

Tenhle obrovský památník tvoří prakticky střed města (obvykle je v USA střed města radnice, odkud se potom do čtyř světových stran vzestupně číslují ulice, napr. 25th, 48th, 53rd atd. Ulice nejblíže středu nesou často jména prezidentů nebo států a velice nápadité číselné názvy pokračují až když dojdou oblíbená jména).

Bylo úžasné tam stát večer pod tím domodra osvětleným památníkem. Střed města je pomocí několika mrakodrapů obehnán do kruhu a tvoří dokonalou optickou iluzi, že se město jeví mnohem velkolepěji. Bylo úžasné být najednou v Indianapolis.. Nechci si hrát na něco, co nejsem. Ale Chicago je opravdu velké (a to i když nebydlím přímo ve středu města) a je příjemná změna se podívat na jiná místa. Nechci používat výraz na venkov, protože Indianapolis je rozlohou i obyvatelema srovnatelná s Prahou, ale je prostě fajn občas vypadnout.

Potom jsme se stavili na večeři v Bucca pizzerii. Když jsme řekli, že jsme oba vegetariáni, tak nám číšník nabídl zkusit jedno jejich jídlo, které nedávno stáhli z jídelníčku. Hned jsem se sám sebe ptal, proč to bylo staženo, ale nechali jsme se přemluvit větou, že to bude prostě naše jídlo. Miluju, že standardní porce jsou minimálně dvojnásobné, takže jíst tady ve dvou je prostě nutnost No dobře, nebo si můžete vždycky říct o krabičku a oni vám to zabalí. Po půl hodině čekání nám byl donesen talíř s těstovinami a na kusy nakrájenou uvařenou zeleninou. Jídlo prakticky bez chuti. „Naše jídlo“. Naštěstí v každé italské restauraci mají na stole parmazán a Kristin se s ním teda vůbec nebála šetřit )  Takže jídlo dostalo alespoň nějakou chuť (já si teda musel na svoji část přidat ještě trochu chilli papriček).

A ve zbývající hodině před koncertem jsme vyrazili na krátkou procházku – ten osvětlený památník uprostřed města byl fakt úžasný. Alespoň musel být, když to pořád opakuju A cestou jsme narazili i na budovu, která byla hodně inspirovaná americkou vlajkou. A nakonec jsme přišli tam, kde měl být vstup do divadla a našli jsme jenom přes dva bloky dlouhou frontu lidí.. Konečně po solidní půlhodince v ne zrovna teplém večeru jsme se dostali dovnitř. Divadlo jako takové mělo místa řešená trochu netradičně - úhel sklopení sedadel nebezpečně připomínal imax. Sufjan měl asi deset minut spoždění, ale s jeho kapelou, nádhernou hudbou a s mezi-songovýma vtipama jsme si to parádně užili a odnesli skvělý zážitek. Zatím mi nikdy koncert takhle rychle neutekl.

A přesně jako v divadle, po dlouhém tleskání přicházejí herci znovu na scénu, tady se znovu objevil nejprve sám Sufjan a začal zpívat a přitom hrát na kytaru (potom ji vystřídal za banjo) a postupně se k němu přidávali další členové jeho skupiny (klavírista, obě bicí, hráč na keyboardy a oba hráči na trumpety). Nakonec vystřihli kolem dalších pěti písniček, s čímž určitě všechny překvapili a udělali radost. Ještě se jenom v rychlosti zmíním, že jsme se na cestě do hotelu trochu ztratili, protože nás jedna šikovná policistka nasměrovala na sever, místo na jih (a taky protože jsme rezistentní a máme rozpoznat blbost, když ji slyšíme). Nakonec po extra hodině jízdy jsme ale už byli v hotelu a šli konečně spát (něco mezi 1. a 2. hodinou ráno..).

Druhý den jsme se přesvědčili o kvalitách hotelu, protože jsme byli po té cestě a celým dni dost unavení (plus další tři hodiny zpátky na sever a pak půl hodiny na východ do Chestertonu), tak jsme vstali až někdy v jedenáct, poprosili recepci o trochu času navíc, což pro ně vůbec nebyl problém. Rychle posnídali a jeli se rozloučit s městem.

Naší první zastávkou mělo být lední bruslení. To, ale podle vyvěšené cedule začínalo o hodinu později, tak jsme nejdřív šli na něco jako garage sale. Tedy na market, kde se lidé zbavovali všeho, co už nepotřebovali nebo nakoupili v akci v domění, že se toho výhodně zbaví. Hodně z nabízených věcí byla čistě veteš, ale nějaké byly zajímavé

Na kolečkových bruslích jsem strávil poslední dva roky prakticky celé léto (hlavně s chrániči), tak tohle byla docela zábava. Na zimních jsem nestál od první poloviny základní školy a navíc jsme nedostali žádný chrániče! Prostě strašný ) Ale i tak to bylo fajn

A pak už nás čekala jen cesta do Chestertonu, která už tak moc zajímavá nebyla.. Možná jen, že jsme si v Merrillville vyzvedli naše svatební prstýnky