Moje druhá cesta do USA („1″)
Vždycky jsem se chtěl podívat do Ameriky. Pamatuju si, že to byl jeden z mých snů/plánů (ne, spíš snů), když jsem ještě bydlel v Hradci. Tenhle sen jsem si splnil v březnu 2010 (sice z úplně jiného důvodu), když jsem jel na deset dní navštívit Krisitn.
A před dvěma a půl roky – než jsem ji potkal, vůbec bych nevěřil, že se sem přestěhuju a že kvůli tomu budu muset narvat všechny důležité věci do jednoho kufru (a pětikilového příručního batohu). Když na to ale přislo, tak v tu chvíli pro mě bylo jen několik málo věcí opravdu důležitých.
Je docela zajímavé se jednou za čas zamyslet, co pokládáte za důležité, pokud by zrovna třeba váš dům ovládly plameny a měli byste jen velice málo času na sbalení. Víte, co by to bylo? Znáte nebo dokážete si uvědomit vaše priority?
Pro mě to bylo docela jednoduché. Hlavně doklady (pas, vízum, platební karty), materiály do školy, knížky, několik záloh na DVD (hudbu a filmy asi není moc moudré ukládat na internet), několik maličkostí pro Kristin, oblečení (to zabíralo nejvíc místa), nějaký ten alkohol (bohužel limit je 1 litr na osobu jakéhokoliv alkoholu) a hlavně medovou Marlenku! 
) Pořadí bych ještě trochu upravil:) Ale upřímně, většina těch věcí je postradatelná. Jsou to totiž jenom předměty, které se dají znovu pořídit nebo vytvořit.
Nechci zabíhat do detailů a vymýšlet si nebo tvrdit, že pro mě třeba knížka o Oracle není důležitá! 
Myslím tím ale, že je důležité si jednou za čas uvědomit hodnotu věcí v našem okolí a životě. A ne jenom věcí. Doufám, že chápete, kam tím mířím. Je mi moc líto, že se na nějakou dobu vůbec neuvidím s mojí rodinou . Ale v každém případě moc všem děkuju za podporu, kterou jsem dostal. Mám vás moc rád a už mi pořádnou dobu moc chybíte.
Když jsem jel v osmnácti na plánovaný rok do Irska (nakonec to byl jen půlrok), tak jsem byl pořád v Evropě. Pokud by se mi něco stalo, tak letenka domů byla finančně velmi snadno dostupná a v nejhorším tady byly i jiné způsoby, jak se dostat zpět. Takže nebyl problém se kdykoliv vrátit, vzpamatovat se a začít znovu.
Teď je ale rozdíl v tom, že tentokrát jsem se rozhodl přestěhovat napořád..
Takže konečně k samotné cestě
Skoro celou předešlou noc jsem nemohl usnout a pořád jsem přemýšlel, jestli mám všechno a několikrát jsem se přesvědčoval, jestli mám zapečetěnou obálku z ambasády pořád bezpečně schovanou v batohu. Nakonec jsem ale vůbec nešel spát a ještě několikrát převažoval kufr, dodělával zálohy svého počítače a doklízel pokoj (což nedopadlo moc úspěšně). Cestou na nádraží jsem si ještě naposled mohl vyzkoušet řízení našeho mini autíčka (Opel Corsa). Mimochodem miluju řízení po nočních Pardubicích Na nádraží jsem zjistil, že moje oblíbená košile zůstala doma v kuchyni. Vlak měl naštěstí spoždění (kdo by to čekal..), tak jsem se pro ni ještě rychle otočil, rozloučil s Mončou a s prarodiči a docela smutný nastoupil na vlak do Prahy. Díky spánkovému deficitu jsem ani přes jedno velký ranní kafe nevydržel zůstat vzhůru, takže jsem prakticky prospal celou cestu. V tunelu těsně před pražským Hlavním nádražím jsem zjistil, že v kupé nejsem sám a že se ke mě nastěhovali docela zábavní Moraváci, který to zrovna měli namířeno na nějakou celodenní akci a už brzo ráno se začali dostávat do nálady Miluju stereotypy 
Pokud plánujete cestu na letiště a jedete vlakem, tak doporučuju koupit si jízdenku rovnou na letiště a potom jít z nádraží, z prvního nástupiště nebo z Fanotvi kavárny na zastávku, která je přímo na té skoro dálnici před (nad) nádražím. Asi každou půlhodinu odtamtud jezdí letištní expres a hlavně je to pohodlnější než se vláčet metrem a celkově i levnější (když si to koupíte k vlakové jízdence).
Měl jsem obrovskou radost, když jsem dorazil na letiště, protože moje letadlo zatím nemělo žádné spoždění. Takže check-in, pasová a bezpečnostní kontrola, jen letmý pohled směrem k letových tabulím a.. Super, spoždění půl hodiny.. Potom nám u naší brány přesně po té uplynulé půlhodině řekli, že letadlo bude mít celkově hodinové spoždění. Teda nakonec to bylo asi 75 minut, ale hlavně, že jsme odletěli. Na druhé letadlo z Kodaně (ehm, mimochodem, na letence jsem měl nějaký Kopenhagen, což jsem vůbec nevěděl, kde je. Což potvrzovalo fakt, že postrádám základní znalosti zeměpisu 
) Stejně jsem musel ještě dvě hodiny čekat, takže hodina spoždění byla celkem zanedbatelná.. Teda to jsem si měl uvědomit, abych se zbytečně tolik nenervoval. Ale potom šlo všechno podle plánu:) Nastoupili jsme do mini letadla, žádný Boening ani nebezpečný Airbus (hehe ), ale McDonnell Douglas. Když jsem dva poslední roky strávil brigádně na pardubickém letišti (jo, jo, jedno tam je), tak mi tohle letadlo hodně připomínalo, v porovnáním s těma často používanýma (viz o dva řádky výš), jako kdybych nastupoval do jednoho z těch soukromých mini triskáčů A taky mi ze začátku přišlo, že tam není žádné místo. Ale tohohle pocitu jsem se hned po startu zbavil, protože jsem znovu usnul. Tentokrát velmi tvrdě a probudila mě až letuška v Kodani, když bylo letadlo kompletně prázdné a potřebovali začít s úklidem:)) Podíval jsem se na telefon, popadnul batoh a bundu a rychle jsem vystartoval s obavou, že nestíhám druhé letadlo. Kdybych v tu chvíli nebyl tak ospalý, tak bych si uvědomil, že jsem na sedačce zapomněl moje oblíbená sluchátka.. Po krátkém pohledu na letovou tabuli jsem si uvědomil, že jsem v jiném časovém pásmu a že mám vlastně pořád přes hodinu čas. Takže jsem udělal alespoň několik fotek, které skončily v mém starém telefonu. Takže zase nic.
Naštěstí další letadlo letělo na čas a já měl náhodou skvělé místo v uličce (do a z US strávíte většinu letu nad mořem, takže toho není moc k vidění a tohle letadlo mělo navíc vpředu kameru, takže jsme všichni měli možnost vidět to, co pilot) a sedadlo vedle mě bylo prázdné, takže jsem si mohl rozložit všechny věci a nikomu to nevadilo:) V tuhle chvíli jsem už načerpal dostatek spánku, takže jsem si jen četl a občas to střídal sledováním filmů (hmmm, teď už jsem musel použít sluchátka, co patří aerolince). Zatím jsem takhle daleko moc často neletěl, ale líbí se mi, že se na vás nikdo špatně nedívá za to, když se občas projdete po uličce nebo když si sundáte boty a uděláte si pohodlí. Protože to dělá každý. Prostě perfektní. A jídlo, i když je to jen letištní, bylo výborné klasické čínské kuře. Krásně to vonělo, takže jsem na chvíli zapomněl, že jsem vegetarián )
Po přistání jsem se dostal ke kufru mezi prvními, ale to nic nezměnilo na faktu, že přede mnou byla šíleně dlouhá fronta a něž jsem se dostal k nejbližšímu imigračnímu úředníkovi, uplynulo dobrých 45 minut. A potom o pár metrů dále jsem na otázku „nějaké jídlo?“ nemohl, s asi 15% kufru plným nějakých těch česých klasických dobrot (Marlenka, alkohol, vzorek svatebních koláčků od Nely, a pár mini čokolád), zalhat. Takže jsem čekání protáhl o dalších 10 minut. Ale po tom všem jsem, konečně, vyšel z čisté části a po chvilce hledání uviděl Kristin. Na chvíli si kvůli mě dala pryč od pusy led (byla předešlý den u zubaře kvůli zubům moudrosti) a pár minut jsme se jen drželi v náručí. A po pár minutách jsme vyrazili k východu z terminálu, kde na nás čekala Kristinina maminka. Kristin totiž opravdu nebyla ve stavu, kdy by mohla řídit.
Cestou do Chestertonu jsem začínal být unavený, ale určitě ne tolik, jako Kristin, která byla na práškách proti bolesti a pořád si přidržovala u pusy led. A bylo vidět, že se i přes bolest usmívala. Upřímně jsem si oddechl, že jsem nemusel jet z letiště nadzemkou, jak jsem před týdnem prohlašoval, že to nebude problém. Ale fakt už jsem toho skoro 20 hodinového cestování měl dost. Vzdálenost mezi Chicagem a Chestertonem je asi jako mezi Prahou a Pardubicemi. Konečně v Chestertonu nás přivítal Kristinin táta a já se jen rychle nahoře převlékl a vytáhl Marlenku a vzorek svatebních koláčků, na který jsem byl tak pyšný Nele se koláčky povedly, tak jsme se rozhodli, že na naší svatbě v prosinci nesmí chybět
Ještě musím přidat tuhle leteckou fotku Chicaga v noci (není pořízená mnou).
