A jsem tady aneb první týden („2″)
Nebojte, tenhle článek pro změnu nebude tak dlouhý, hehe 
Takže tohle je už moje podruhé v Americe (minule to byla Indiana a Chicago a okolí a převážně to samé mám v plánu nyní. Ano, opravdu nejsem moc nápaditý 
) a stejně mi přišlo všechno znovu nové. Oproti Evropě tu vidíte mnohem častěji off-roady a obří trucky a když někam jedete, tak jedině po dálnici, které jsou tady všude a hlavně jsou (tohle neříkejte doma!) zdarma.
Upřímně a říkám to snad všem, když se mě na to někdo zeptá, nemůžu si zvyknout na to, že pokud bydlíte mimo město, tak se prostě neobejdete bez auta. Protože místa, na která se potřebujete dostat, jsou většinou vzdálená desítky kilometrů (čtěte mil) daleko. Standardní Američan na otázku „Jak je to daleko?“ odpoví zásadně v časových jednotkách. Ale poslední dobou (už několik let, možná i desítek let) se to tady pomalu, ale jistě mění. Toyota tady úspěšně prodává své Priusy, Ford se chytil zelené vlny svým Fusionem, Honda má svého Insighta a ostatní automobilky osazují svá auta hybridním motorem. Jen mi přijde, že lidé si tyhle modely pořizují spíš, aby vypadali, že se starají o planetu a ne kvůli opravdové lásce k přírodě. Ale ať je hlavní důvod jakýkoliv, Amerika si tenhle trend začala uvědomovat a časem snad s emisními limity a spotřebou dotáhne Evropu (oboje jsem vztáhl na auta, později asi napíšu další článek jen na téma, jak se různé limity liší od Evropy (EU)). Mimochodem hodně faktů mám od Kristin (a ty, které se mi nehodily, jsem překroutil). Fandím Barackovi Obamovi, že si uvědomuje nadměrné plýtvání ropy a stojí za zákonem, který po roce 2016 nařizuje automobilkám vyrábět mnohem efektivnější vozy. I když pořád se to bude jen blížit extrémě nízkým emisím vyžadovaným v EU, které vstoupí v platnost už v roce 2012.
To bylo na úvod, ale teď dost vykecávání Obrázek vlevo nahoře je vnitřek kostela Christ Luthern Church, kde se budeme s Kristin v prosinci brát Ta mozaiková okna, visící ze shora, jsou pozůstatek ze starého kostela. Po svatbě budu mít mnohem víc fotek
Obrázek napravo je další kostel ve Valpu (konkrétně kostel, který patří pod Valparaiso University). Je to asi nejzajímavější věc na Valpu, kolem které jsme prakticky denně jezdili (viz následující text).
Prvních několik dní jsme měli docela nabitých. Svatební prstýnky, výběr svatebního dortu, vyrobení a poslání pozvánek, vytvoření svatebních registraci (vysvětlím později), výběr obleků pro mě a mé tři best meny, pořídit a zaktivovat můj telefon, podívat se do kostela a sálu (Valparaiso Country Club), ve kterých bude svatební obřad a recepce, zařídit detaily okolo květin a spousta dalších detailů. Když se k tomu ale přičte, že jsme několikrát měnili půjčovnu na obleky, že jednotlivé obchody a místa nejsou zrovna vedle sebe (minimálně 20 minut vzdálené), kvůli prstýnkům jsme obešli minimálně osm zlatnictví (a to vyjímečně nepřeháním!), kvůli surovinám na svatební pozvánky jsme jeli několikrát do města, tak to zabralo skoro celý týden.
Další dvě odpoledne jsme strávili ve dvou obrovských obchodech tvorbou svatebních registrací (wedding registry). O čemž jsem v Čechách ještě neslyšel, ale tady je to běžné. Funguje to tak, že se zaregistrujete v libovolném obchodě jako svatební pár, dostanete skenovací pistoli a začnete běhat po prodejně a skenujete zboží, které byste si přáli dostat jako svatební dary. A jelikož jsou tyto obchody rozmístěny po celých Státech, tak není problém koupit jednotlivé předměty v nejbližším z nich nebo dokonce po internetu. Osobně si myslím, že je to geniální nápad A dokonce během prvních dvou hodin je to ještě zábava, pokud to ale berete tak vážně jako my, tak to zabere skoro celé odpoledne (jen jeden obchod, přičemž standardně se dělají registrace ve dvou). Brali jsme to opravdu zodpovědně, s ohledem na všechny lidi, kteří nám budou chtít něco dát a nenaskenovali jsme žádnou věc, kterou bychom si sami nekoupili. Prostě celé dvě odpoledne dokonale zabité
Další na seznamu byly prstýnky. Kristin si svůj vybrala prakticky už v druhém obchodě, ale já si svým po projití všech zlatnictví pořád nebyl jistý. Nakonec jsem si opsal číslo a obchod Kristininého oblíbeného kousku. Je to těžké vybrat prsten, když máte několik kritérií a navíc se musí hodit k tomu druhému. Později toho dne jsme se dozvěděli o slevě, kterou pořádá jeden z větších amerických zlatnických řetězců, tak jsme se tam stavili a zamluvili Kristinin a já úplnou náhodou našel perfektní prsten pro mě. Juhůůů!
Naštěstí na programu nebyly jen povinnosti, našel se tam taky čas na nějakou zábavu Kristinina rodina jezdí pravidelně, alespoň jednou do roka, na baseball do Chicaga. A tentokrát byl v plánu zápas s podtitulem „poloviční den svatého Patricka“ (tedy od toho dne za půl roku bude 17. března, tedy den svatého Patricka). A jako akci si pořadatelé přichystali dárek ve formě zeleno-bílé baseballové čepice (zelená je klasická pro St. Patrick Day a bílá protože tým, na který jsme se byli podívat se jmenuje White Sox). Takže jsme nesměli chybět V Chicagu jsou dva baseballové týmy, Cubs a White Sox. Takže tady najdete dva tábory fandů a oba jsou tak trochu rivalové, když dojde na jejich tým. Něco jako vřelý vztah mezi Pardubicemi a Hradcem Králové
Na fotce vlevo nahoře je hlavní obrazovka a nad ní je sada ohňostrojů, která je připravená kdykoliv k použití, když White Sox zahrají home run. Za zápas se jim povedly jen asi tři nebo čtyři, ale dva z nich byly, když už byla tma, takže to byl takový mini ohňostroj Na další fotce je průvod na počest „polovičního dne svatého Patrika“ a další fotku fotila jedna malinko bláznivější paní z Texasu, která měla lístky hned vedle mě (tady se omlouvám své mamce za urážku Texasu ) Na té fotce jsou taky vidět Kristininy rodiče, Matt (Kristinin brácha) a jeho přítelkyně Shelbi. A můžete vidět, že tribuny jsou poloprázdné. Přijeli jsme totiž skoro hodinu a půl před začátkem zápasu. Nemohli jsme si přece nechat ujít čepici zdarma! )
Ještě musím říct něco o svatebních pozvánkách. Nebylo snadné je vyrobit. Kristin si kvůli tomu pořídila stroj na embosování, nakoupili jsme několik balíků ozdobného papíru a obálek, já se postaral o design (Kristin už měla předem připravený text) a mohli jsme začít tisknout. Když byla má část skoro hotová, tedy většina pozvánek vytištěná, tak jsem si všiml, že díky mé oblíbené klávesové zkratce pro tisk je na konci většiny pozvánek „p“ a několik z nich mělo dokone několik „ppp„. Když jsem se o tuto novinku podělil s Kristin, byl jsem okamžitě obdarován pohledem, při kterém mě zamrazilo a budu se snažit, abych mu nebyl vystaven znovu.
Další den hurá znovu do obchodu pro nové ozdobné papíry. Tentokrát jsem už nic nezkazil, ufff, takže naše montážní linka na svatební pozvánky, za níž by se ani Henry Ford nemusel stydět, směle začala a asi po hodině jsme měli pozvánky připravené k odeslání. Při tom jsem si vybavil scénu ze Simpsonových, kdy Bart musí ve škole za trest olízat kupu obálek. My jsme si olizování obálek rozdělili, takže nám to tak strašné nepřišlo )
